Zbraně napoleonských válek

Pěchota a jezdectvo

K základní výzbroji pěšáka patřila čtyři až pět kilogramů těžká puška s křesadlovým zámkem. Nabíjela se zepředu a samo nabíjení byla dosti složitá procedura náročná na čas. Voják při ní musel stát, vleže nebo vkleče se nabíjet dost dobře nedalo. V bitvách se nejednou stávalo, že pěšák vystřelil jen jedenkrát a pak už neměl kdy nabít. Proto byla jeho puška opatřena dlouhým bodákem, který přišel ke slovu při boji muže proti muži. Pěšáci byli kromě toho vyzbrojeni krátkou pěchotní šavlí. Zbraní důstojníků byl kord.

 

Jezdci měli sečné a palné zbraně, sečné byly podstatně delší než pěšáci. Těžké jezdectvo – kyrysníci, dragouni, karabiníci – nosili dvousečný až 1,5 kg těžký palaš s přímou čepelí dlouhou 80-90 cm. Šavle, lehce zahnutá jednosečná chladná zbraň, byla ve výzbroji lehkých jezdců – husarů, hulánů, švališérů. Huláni, ale také ruští kozáci, byli navíc vyzbrojeni dlouhou píkou. Jezdci měli zpravidla u sedla ještě pár pistolí; některé jednotky byly vyzbrojeny i krátkou ručnicí – karabinou.

Dělostřelectvo

Nejúčinnější zbraní napoleonských válek bylo dělostřelectvo, které se skládalo z dělostřelectva polního, pevnostního a obléhacího. Do bitev táhlo jen polní dělostřelectvo, které se dělilo na pěchotní a jezdecké, podle toho, jestli se osádky děl přemisťovaly pěšky nebo na koních či zvláštních sedačkách umístěných na lafetě děl. Jezdecké dělostřelectvo tak bylo pohyblivější než pěchotní. Polní dělostřelectvo zahrnovalo kanóny různých ráží, od tří do dvanácti liber, a také houfnice o ráži od šesti do sedmi palců. Základní jednotkou dělostřelectva byla baterie, složená zpravidla ze šesti děl. Zatímco v ruské a rakouské armádě byly dělostřelecké baterie rozptýleny mezi pěšími pluky a podřízeny jejich velení, soustředil Napoleon dělostřelectvo do větších seskupení a zvětšil tak jeho palebnou sílu. Napoleon sám byl původní specializací dělostřelec, této zbrani věnoval maximální péči a v mnohém ohledu ji zdokonalil. K výkonnosti francouzské artilerie přispěla i konstrukce děl. Francouzská děla typu Gribeauval se vyznačovala velkou hybností, ale měla i další výhody. Například lafety těchto děl byly značně unifikované a to umožňovalo v případě potřeby snadnou výměnu jednotlivých dílů i u děl různých ráží.

Dělostřelectvo používalo trojí druh munice: koule, granáty a kartáče. Plnými koulemi se střílelo proti sevřeným útvarům protivníka, tříštivé granáty se nasazovaly proti rozptýleným jednotkám. Kartáč, válcová krabice naplněná různým počtem drobných litinových kuliček, se vsunula do hlavně místo koule. Po odpálení se kuličky rozptýlily a smetly všechno, co bylo v cestě. Kartáče se nabíjely pouze pro boj zblízka. Kanóny dostřelily přímou palbou až do vzdálenosti 2500 metrů, houfnice o nějakých 500 metrů dále.

Jaromír Hanák a kolektiv. Muzeum Brněnska