Historie

Zbraně napoleonských válek

Zbraně, kterými byly vybojovány bitvy napoleonských válek, se téměř nelišily od těch, jež byly používány v takzvané válce sedmileté, tedy o celých padesát let dříve. Ba mnohé z nich sloužily stále ještě na začátku 19. století. Rozdíly mezi napoleonskou armádou a armádami jejích protivníků nebyly ani tak v samotných zbraních, ale v jejich použití, v jejich taktickém nasazení.

Pěchota a jezdectvo

K základní výzbroji pěšáka patřila čtyři až pět kilogramů těžká puška s křesadlovým zámkem. Nabíjela se zepředu a samo nabíjení byla dosti složitá procedura náročná na čas. Voják při ní musel stát, vleže nebo vkleče se nabíjet dost dobře nedalo. V bitvách se nejednou stávalo, že pěšák vystřelil jen jedenkrát a pak už neměl kdy nabít. Proto byla jeho puška opatřena dlouhým bodákem, který přišel ke slovu při boji muže proti muži. Pěšáci byli kromě toho vyzbrojeni krátkou pěchotní šavlí. Zbraní důstojníků byl kord.

 

Jezdci měli sečné a palné zbraně, sečné byly podstatně delší než pěšáci. Těžké jezdectvo – kyrysníci, dragouni, karabiníci – nosili dvousečný až 1,5 kg těžký palaš s přímou čepelí dlouhou 80-90 cm. Šavle, lehce zahnutá jednosečná chladná zbraň, byla ve výzbroji lehkých jezdců – husarů, hulánů, švališérů. Huláni, ale také ruští kozáci, byli navíc vyzbrojeni dlouhou píkou. Jezdci měli zpravidla u sedla ještě pár pistolí; některé jednotky byly vyzbrojeny i krátkou ručnicí – karabinou.

Dělostřelectvo

Nejúčinnější zbraní napoleonských válek bylo dělostřelectvo, které se skládalo z dělostřelectva polního, pevnostního a obléhacího. Do bitev táhlo jen polní dělostřelectvo, které se dělilo na pěchotní a jezdecké, podle toho, jestli se osádky děl přemisťovaly pěšky nebo na koních či zvláštních sedačkách umístěných na lafetě děl. Jezdecké dělostřelectvo tak bylo pohyblivější než pěchotní. Polní dělostřelectvo zahrnovalo kanóny různých ráží, od tří do dvanácti liber, a také houfnice o ráži od šesti do sedmi palců. Základní jednotkou dělostřelectva byla baterie, složená zpravidla ze šesti děl. Zatímco v ruské a rakouské armádě byly dělostřelecké baterie rozptýleny mezi pěšími pluky a podřízeny jejich velení, soustředil Napoleon dělostřelectvo do větších seskupení a zvětšil tak jeho palebnou sílu. Napoleon sám byl původní specializací dělostřelec, této zbrani věnoval maximální péči a v mnohém ohledu ji zdokonalil. K výkonnosti francouzské artilerie přispěla i konstrukce děl. Francouzská děla typu Gribeauval se vyznačovala velkou hybností, ale měla i další výhody. Například lafety těchto děl byly značně unifikované a to umožňovalo v případě potřeby snadnou výměnu jednotlivých dílů i u děl různých ráží.

Dělostřelectvo používalo trojí druh munice: koule, granáty a kartáče. Plnými koulemi se střílelo proti sevřeným útvarům protivníka, tříštivé granáty se nasazovaly proti rozptýleným jednotkám. Kartáč, válcová krabice naplněná různým počtem drobných litinových kuliček, se vsunula do hlavně místo koule. Po odpálení se kuličky rozptýlily a smetly všechno, co bylo v cestě. Kartáče se nabíjely pouze pro boj zblízka. Kanóny dostřelily přímou palbou až do vzdálenosti 2500 metrů, houfnice o nějakých 500 metrů dále.

Jaromír Hanák a kolektiv. Muzeum Brněnska

 

Spojenecká armáda

Ruská a rakouská armáda představovaly ve srovnání s Francouzi branné síly starého feudálního světa. Tyto armády manévrovaly za pochodu i za bitvy ve strnulých formacích lineární taktiky, jež se vyvinula v průběhu 18. století. Nedokázaly využívat výhod terénu a jejich jednotky se pohybovaly na cvičišti i na bojišti jako figurky na šachovnici. Taktika dlouhých vyrovnaných a mělkých linií si vyžádala, aby byl k bitvám vyhlédnut pokud možno rovný a přehledný terén bez překážek, které by bránily rozvinutí linie. Armády nastupovaly do boje zpravidla podle ustáleného schématu: pěší pluky rozvinuté do linie o třech sledech, v mezerách mezi pluky byla umístěna děla a na křídlech operovalo jezdectvo.

Morálka rakouské armády, složené z mnoha národností a stíhané sérií porážek, nebyla dobrá. Rakouská armáda trpěla nedostatkem peněz, zastaralou organizací, nízkou bojovností a častými dezercemi. Pokud jde o ruskou armádu, byla její bojová morálka přece jenom o poznání lepší.

Pro rakouskou armádu byly charakteristické bílé stejnokroje. Dělostřelci oblékali hnědé kabáty a pestrostí svých uniforem se nejvíce odlišovali husaři, lehcí jezdci, jejichž stejnokroj byl odvozen z uherského národního kroje.

V ruské armádě převládala zelená barva uniforem. Barevné kombinace výložek, manžet a límců pomáhaly rozlišovat od sebe jednotlivé pluky. Kozáci představovali v ruské armádě neřadové jezdectvo, jež nebylo na rozdíl od ostatních jezdeckých pluků cvičeno k boji ve vyrovnaných řadách, ale útočilo naopak v neuspořádaném houfu.

Jaromír Hanák a kolektiv. Muzeum Brněnska

Francouzská Velká armáda

V bitvě u Slavkova se střetla dvě různá pojetí válečného řemesla. I při menší početní síle měla francouzská armáda proti Rusům a Rakušanům na své straně mnoho výhod. Představovala totiž armádu nového typu. Revoluce otevřela cestu ke skvělé vojenské kariéře talentovaným a odvážným mladým mužům. Jedním z nich byl i Napoleon Bonaparte. I většina Napoleonových maršálů začínala svou vojenskou kariéru v nejnižších hodnostech a za svůj vzestup vděčila revoluci.

Strategickým cílem francouzské armády bylo dosáhnout rychlými pochody jádro sil protivníka a zničit je v rozhodné bitvě. Vojenští odborníci proto hovoří o strategii generální bitvy. Za pochodu dokázala francouzská armáda vyvinout rychlost, která se rovnala až dvojnásobku rychlosti jejích rivalů. Velkou předností Napoleonovy vojenské organizace byly armádní sbory, ve kterých byly zastoupeny všechny druhy zbraní, tedy pěchota, jezdectvo, dělostřelectvo i technické jednotky.

Proti linii Spojenců nasazovali Francouzi nejen volné formace pěšáků, ale stále častěji sevřené formace kolon o hloubce šestnácti řad, tvořené praporem pěchoty. Byly to formace velmi pohyblivé, které se během bojové akce snadno uvolňovaly a opět řadily. Umožňovaly navíc rychlý přechod z pochodového do bitevního tvaru, tedy z pochodové do bojové kolony. K odražení útoků jezdectva proti pěchotě vyvinula lineární taktika čtverce pěšáků, zvané karé.

Hlavním vnějším rozlišovacím znakem byly uniformy. Pro francouzskou armádu byla od dob revoluce typická modrá barva stejnokroje – modrý kabát s červenými výložkami. Pestřejší bývaly uniformy jezdeckých pluků.

Jaromír Hanák a kolektiv. Muzeum Brněnska

Krajina bitvy

Někdejší bojiště má rozlohu přibližně 10 x 12 km. Zvlněný, místy poměrně členitý terén, je protkán menšími vodními toky a několika rybníky. Dominantním bodem je Pratecký kopec, součást protáhlého stejnojmenného návrší. To se ke kopci na západě zvedá od Staré hory na východě, resp. jihovýchodě.

Součástí návrší je i další, nižší vrchol – Staré vinohrady mezi Prací a Blažovicemi. Na východě spadá Pratecké návrší do údolí potoka Rakovce, na severu k někdejší tzv. „císařské“ silnici z Brna do Olomouce a souběžné dálnici D1. Nedaleko silnice jsou dvě návrší, která sehrála v bitvě důležitou roli: Žuráň a Santon. Severní svahy návrší jsou pozvolné, zato jižní klesají prudce k říčce Litavě. Tady, v jižní části někdejšího bojiště, se krajina otevírá v jihomoravskou rovinu.

Souběžná s nedalekým dálničním tahem, v tomto případě D2 z Brna do Bratislavy, je také západní hranice bojiště – ta probíhá údolím Říčky, nazývané po soutoku s Rokytnicí u Ponětovic Zlatý potok. Ten je dnes zčásti regulovaný, v době bitvy však tvořil četnější meandry a místy se rozléval do značné šířky. Na jih od Telnice se vlévá potok do řeky Litavy či Cézavy, která pak spolu se svým přítokem Rakovcem vymezuje jihovýchodní a jižní hranici někdejšího bojiště.

Území má v podstatě tvar trojúhelníku vymezeného vrcholy ve Slavkově (na východě), Podolí (na severu) a v Žatčanech (na jihu). Tři z více než dvaceti zdejších obcí – Šlapanice, Slavkov u Brna a Újezd u Brna – mají statut města. Území je jedním z mála napoleonských bojišť ve střední Evropě, které nebylo příliš zasaženo moderní výstavbou, dopravní infrastrukturou a dalšími civilizačními vlivy. Proto je od roku 1992 chráněnou památkovou zónou – v níž najdeme mnoho „pamětních znamení“, která se tak či onak vztahují k bitvě.

Tip! Vydejte se 23. 11. na stylový pochod slavkovským bojištěm i s vojáky!

 

 






Jaromír Hanák a kolektiv. Muzeum Brněnska


Lidské ztráty v bitvě u Slavkova

Celkový počet mrtvých a raněných, zajatých a nezvěstných dosáhl téměř 26.500 mužů, což je 16 – 17% všech účastníků bitvy. Odhady celkového počtu mrtvých se značně liší, pohybují od dvanácti do dvaceti tisíc. Ztráty není snadné přesně vyčíslit, zejména u Spojenců jde více o odhady. Také proto se údaje v pramenech a literatuře liší.

Bezpochyby největší ztráty utrpěli Rusové. Celkově měly činit včetně zajatých a nezvěstných kolem 23.500 mužů, ztráty gardy k tomu 1.900 mužů. Počet padlých a raněných se odhaduje na 16.000. Rakouské ztráty činily přes 5.900 mužů, z nich mělo být přibližně něco přes 1.800 padlých a raněných. Francouzské ztráty byly nejnižší: podle pramenů činily 8.649 mužů; z nich bylo 1.389 padlých a 7.260 raněných. Je však možné, že toto číslo bylo záměrně podhodnocené…

Padlí na obou stranách byli většinou pohřbíváni ve společných hrobech; jednotlivě pak z větší části do mělkých (15 – 25 cm hlubokých), výjimečně i hlubších (60 – 150 cm hlubokých) hrobů. Dnešní hromadné hroby na bojišti jsou ovšem často sekundární (tj. byly sem uloženy exhumované ostatky). Původních údajně 20 – 22 šachtových hrobů, jež byly lokalizovány ve 30. letech 20. stol., by mohlo obsahovat těla desítek až stovek vojáků. Dokumentace vzala bohužel za své v r. 1945 při osvobozovacích bojích v okolí Mohyly míru, kde byla mapa hrobů uložena. Dnes se ví jen to, že byly na katastru Sokolnic, Telnice, Blažovic, Hostěrádek-Rešova, Šlapanic, Křenovic, Zbýšova, Prace, Tvarožné, Ponětovic, Kobylnic, Sivic a Holubic. Hmatatelné výsledky zatím nepřinesla ani identifikace hromadných hrobů s pomocí moderních metod soudobé archeologie (letecká prospekce).

Den bitvy

Historickou kuriozitou je fakt, že pro každou z bojujících stran připadl den bitvy na jiné datum. Pro ruskou armádu, která měřila čas podle starého juliánského kalendáře, to byl 20. listopad. Pro Francouze byl den bitvy 11. frimaire roku 14. (Frimaire byl „měsícem jinovatek“, jedenáctý frimaire pak „dnem vosku“.) Tento revoluční kalendář platil ve Francii od října 1793, avšak už od 1. ledna 1806 se francouzské císařství vrátilo k osvědčenému kalendáři gregoriánskému. Podle tohoto kalendáře, zavedeného na konci 16. století papežem Řehořem XIII., se řídila převážná část Evropy – i rakouská armáda. Pro Rakušany – i pro nás, současníky – byl tedy dnem bitvy 2. prosinec. V roce 1805 připadl na pondělí…

 

Rozpor v údajích by bylo možné vztáhnout i na počasí, které v den bitvy panovalo. Tradovaná představa utvořená z legend podléhala romantizujícímu vidění dramatických událostí. Skutečnost byla jiná. Několik dnů před bitvou se pohybovala průměrná teplota mezi 1 – 2,5oC, v noci bylo od nuly do dvou stupňů, bylo oblačno až zamračeno, vál slabý až střední, převážně jihovýchodní vítr, déšť se střídal se sněžením a mlhou. Večer 1. prosince se ve střední Evropě zcela vyjasnilo. Během poměrně dlouhé bezoblačné noci došlo k výraznému ochlazení přízemních vrstev vzduchu a k vytvoření husté přízemní mlhy. Nad ní pak vyšlo ono legendární rudé “slavkovské slunce”. Přes den bylo zřejmě kolem 5oC, vál slabý jihovýchodní vítr, po většinu doby bylo zamračeno, pozdě odpoledne místy pršelo.

Jaromír Hanák a kolektiv. Muzeum Brněnska

Bitva u Slavkova 1805 – kontext a fakta

2. prosince 1804 – přesně rok před bitvou u Slavkova – se nechal doživotní první konzul francouzské revoluční republiky Napoleon Bonaparte korunovat císařem. Po revoluci a následujících válkách s evropskými mocnostmi to vzbudilo obavy. Hlavně u Angličanů, v Boulogni na březích Lamanšského průlivu totiž stála proti nim připravena k invazi mohutná francouzská armáda. Aby nebezpečí odvrátili, vynaložili Angličané obrovské prostředky, aby vytvořili protifrancouzskou koalici, která by odvedla nepřítele od britských břehů. Byla za poslední desetiletí již třetí a hlavními spojenci Angličanů se na pevnině staly Rusko a Rakousko.

 

Tažení

Na tažení s cílem Francouze porazit vyrazily Spojenecké armády v létě 1805. Napoleon se v té chvíli vzdal plánů na vylodění u Doveru a vydal se nepřátelům vstříc. Jeho „Velká armáda – Grande Armée“ zamířila do Německa, kde na konci října zvítězila u Ulmu nad Rakušany a poté přiměla k ústupu ruský sbor, jemuž velel generál Kutuzov. V polovině listopadu dospěli Francouzi po několika střetnutích se zbytky rakouské armády a Kutuzovovým sborem na Moravu.

19. listopadu vstoupil Napoleon do Brna. Protivník ustoupil k Olomouci, kam dorazily ruské posily pod velením generála Buxhöwdena. přijeli i ruský car Alexandr I. a rakouský císař František I. Poté, co se Rusové a Rakušané spojili, vydali se, přesvědčeni o své převaze, na pochod nazpět k Brnu. Jejich sebevědomí zvýšilo, že po šarvátce u Vyškova byli Francouzi nuceni se stáhnout.

Francouzský vojevůdce, jehož předností byla schopnost dokonale využít krajinných podmínek, ovšem vystihl příležitost utkat se s protivníkem v členitém terénu mezi Brnem a Slavkovem. Východně od Brna měl asi 56.000 mužů a na poslední chvíli povolal sbory maršálů Bernadotta od Jihlavy a Davouta od Vídně. Napoleon také usiloval vlákat Spojence do léčky. Předstíral, že jeho pravé (jižní) křídlo je slabé a zranitelné, a stáhl své síly ze strategického hřebene Prateckého návrší do údolí Zlatého potoka / Říčky. Vzdal se tím sice strategické výhody, získal však čas nutný pro příchod posil.

Spojenci skutečně postoupili vpřed, aby zaujali uprázdněné francouzské pozice. V neděli 1. prosince se utábořili v otevřeném terénu na návrší mezi Křenovicemi a Prací, aby si vytvořili vhodné nástupiště k útoku.

Večer téhož dne se nad krajinou mezi Brnem a Slavkovem vyjasnilo. Nižší polohy však během noci zahalila hustá přízemní mlha, která částečně skryla pozice asi 74.000 francouzských vojáků. Proti nim stálo téměř 90.000 Rusů a Rakušanů, jejichž panovníci očekávali rozhodující bitvu. Vítěznou bitvu.

Bitevní plány

Pozdě v noci se v Křenovicích konala poslední válečná porada Spojenců. Podle plánu rakouského generála Weyrothera mělo čelo armády sestoupit brzy ráno po západním svahu Prateckého návrší, napadnout Francouze, zatlačit je západně od Brna a odříznout jim ústupovou cestu na Vídeň. Na severním křídle hodlali Spojenci provést obchvat zprava, kterým měl být bitevní záměr dovršen.

Francouzi hodlali udeřit vší silou na Pratecké návrší ve chvíli, kdy budou Spojenci, jak Napoleon správně předpokládal, obcházet francouzské pravé křídlo a nastaví nepříteli svůj bok. Linii hlavního nepřátelského náporu mělo zprvu bránit proti obrovské přesile jen početně slabé uskupení. Aby nebyla fronta v těchto místech proražena, musely sem dorazit včas posily z III. sboru maršála Davouta spěchající na bojiště od Vídně.

 

 

Bitva

 

K prvním srážkám došlo na jižním úseku, u Telnice. Francouze odtud vyhnalo už před půlnocí rakouské jezdectvo rakouského předvoje. Později byli Rakušané odraženi, ale střelba z děl umístěných nad Újezdem a útok předních jednotek kolony ruského generála Dochturova nepřátelský odpor nad ránem zlomily.

V té době vyrazila vstříc nepříteli smíšená rusko-rakouská 5. jezdecká kolona polního podmaršála Liechtensteina. Na místo určení k Blažovicím však procházela přes vlastní pěchotu, křížila cestu také jednotkám na Starých vinohradech a způsobila tak značný zmatek.

Po sedmé hodině už bylo jádro spojenecké armády v pohybu směrem do údolí zahaleného v mlze. Šlo o tři kolony podřízené generálu Buxhöwdenovi: 1. Dochturovovu, 2. Langeronovu a 3. kolonu Przybyszewského. Langeron dorazil k Sokolnicím a ostřeloval je z děl, Przybyszewského kolona nakrátko dobyla sokolnickou bažantnici a zámek. Pokud by se zde Spojencům podařilo prolomit protivníkovu obranu, měl by jejich plán naději na úspěch. To se však nezdařilo…

Boje u Telnice vedly Napoleona k tomu, aby od Vídně přicházející sbor maršála Davouta přesměroval ke kritickým pozicím u Telnice a Sokolnic.

Mezitím se ze Starých vinohradů, kde byli také oba spojenečtí panovníci a vrchní velitel generál Kutuzov, vydala, po carově zákroku, na pochod k Praci rusko-rakouská 4. Miloradovičova a Kolowratova kolona, které se předtím při jejím postupu připletli do cesty Liechtensteinovi jezdci. V Praci se její předvoj střetl s francouzskou Saint-Hilairovou divizí, která se sem nepozorovaně přesunula kryta mlhou. Po vítězném střetu pokračovala část Francouzů k vrcholu Prateckého kopce. Tváří v tvář hrozbě nepřátelského průlomu se Spojenci rozdělili – ruská část zůstala před Prací, Rakušané se vydali bránit Pratecký kopec.

Spolu s Rakušany bojovali Rusové s Francouzi na Prateckém kopci o každý metr půdy, nakonec francouzskému protiútoku po asi dvouhodinovém boji podlehli a Francouzi klíčové postavení na vrcholu kopce opanovali.

U Prace mezitím čelily ruské jednotky Miloradovičovy kolony neúspěšně pěší divizi generála Vandamma. Po neúspěšném boji ustoupily ke Slavkovu a spolu s nimi i oba spojenečtí panovníci. Marný byl i další rakouský odpor na Starých vinohradech. Francouzi ovládli střední a severní úsek Prateckých výšin a rozdělili spojeneckou armádu na dvě izolované části.

Staré vinohrady se pak staly ještě jednou místem tvrdých střetů. Zamířila sem carská garda carova bratra knížete Konstantina a její prudký nápor obrátil na útěk část francouzských jednotek. V téže době sem však dorazil císař Napoleon a rovněž on vyslal do boje svou gardu. V neuspořádané jezdecké srážce v dějinách vojenství nakonec rozhodla taktická převaha méně početných Francouzů, kteří po boji definitivně ovládli střed spojeneckého postavení.

Když se po ránu rozehřměla bitva, Bagrationův spojenecký předvoj u císařské silnice na severním křídle zůstal zapomenut a vlivem vývoje v jižní a střední části bojiště se ocitl v izolaci. Aby naplnila plán obchvatu protivníkova severního křídla, postupovala Bagrationova pěchota podél silnice vstříc armádnímu sboru maršála Lannese. Když se mlha rozptýlila, objevilo se před postupujícími Rusy Francouzi opevněné návrší Santonu s třemi bateriemi děl, po obou stranách silnice pak byly rozvinuty Lannesovy dvě pěší divize. Dělostřelecká palba ze Santonu, odpor francouzských jednotek, skvělá spolupráce jezdectva maršála Murata s pěchotou – a naopak pozdní příchod Liechtensteinovy kavalerie, která měla za úkol podporovat Bagrationovu pěchotu – Rusům obchvat znemožnily. Zkušený Bagration byl nucen ustoupit. K úspěšnosti spořádaného ústupu přispěla v kritické chvíli pomoc rakouského dělostřelectva pod velením majora Frierenbergera.

Závěrečné dějství bitvy se odehrálo opět na jižním křídle. Saint-Hilairova a Vandammova pěší divize sestoupily z Prateckého návrší do týlu ruských oddílů v Sokolnicích a jen části ruských jednotek se podařilo vyváznout. Nezdarem skončil i pokus generála Przybyszewského uniknout severním směrem. Veškerá organizovaná obranná bojová činnost skončila poté, co se prolomil most na hrázi Žatčanského rybníka a ruští pěšáci prchali v dešti kulí francouzské dělostřelby přes rybníky pokryté ledem. Přes pozdější Napoleonovu propagandu zdůrazňující tisíce Rusů, kteří měli utonout v ledové vodě rybníků, však byly spojenecké ztráty při úprku přes rybníky mizivé.

 

 

Závěr bitvy

Bitva tří císařů skončila. Spojenecká armáda byla zcela rozbita a Napoleon sledoval její útěk z postavení, z něhož ráno vyrážela do boje. Dosáhl nejslavnějšího vítězství své kariéry. K  legendárnímu vítězství přispělo několik faktorů:

Plán Spojenců nepočítal s hybností francouzských jednotek v členitém terénu – v němž ostatně Napoleon přiměl protivníka k boji. Spojenci měli rovněž velmi nepřesné informace o protivníkově rozestavení, přecenili manévrovací schopnosti ruského vojska, bojová instrukce nebyla včas přeložena do ruštiny a u těch velitelů, kteří ji obdrželi, vyvolávala jen zmatek.

Významnou roli sehrálo, aspoň v prvních fázích bitvy, počasí, zejména mlha, která kryla pozice, do nichž se před bitvou přesunuly francouzské pluky.

Předpokladem francouzského úspěchu byly hlavně vynikající připravenost a bojové schopnosti Velké armády – proti sobě měla sice statečně bojující, ale až příliš často improvizující spojenecké armády. Z rozhodujících bojových operací pak dobytí strategického bodu Prateckého kopce a rozdělení spojenecké armády na dvě části, úporná obrana jižního křídla proti značné přesile protivníka, která zabránila plánovanému vpádu Spojenců do boku a týla francouzské armády, a konečné vítězství v dílčím střetu gard.

Po bitvě

Brzy ráno 3. prosince přijal Napoleon na staré Pozořické poště rakouského parlamentáře knížete Liechtensteina. Souhlasil, že se za podmínek, které jako vítěz bitvy nadiktoval, setká s císařem Františkem. Poté se přesunul do Slavkova, kde v tamním zámku mj. sepsal proklamaci k vojákům, která se stala legendou. 4. prosince se setkal s rakouským císařem u Spáleného mlýna nedaleko Násedlovic a předložil mu tvrdé podmínky pro budoucí mír. Na jejich základě bylo 6. prosince ve Slavkově podepsáno příměří a bezprostředně poté začalo v Brně jednání o míru. Pouze mezi Francouzi a Rakušany, Rusové bezprostředně po bitvě odtáhli. Poté, co v Brně vypukla epidemie tyfu, jednání se přesunulo do Prešpurku (Bratislavy). Tam také byla 26. prosince podepsána francouzsko-rakouská mírová smlouva. Tou pozbylo Rakousko území v Německu a Itálii i část vlastních území a zavázalo se uhradit reparace ve výši mnoha desítek milionů franků. Kdysi mocná habsburská Svatá říše římská přestala po porážce u Slavkova fakticky existovat a Francie stala pánem kontinentální Evropy.

Ruská vojska ustoupila přes Slovensko, resp. uherské roviny na Ukrajinu a do Ruska, do míst, odkud vyšla. Rakouská armáda demobilizovala. Francouzi setrvali na Moravě do poloviny ledna, poté se „Velká armáda“ stáhla k Rýnu.

 

Jaromír Hanák a kolektiv. Muzeum Brněnska

Partneři projektu