Bitva u Slavkova 1805 – kontext a fakta

 

Tažení

Na tažení s cílem Francouze porazit vyrazily Spojenecké armády v létě 1805. Napoleon se v té chvíli vzdal plánů na vylodění u Doveru a vydal se nepřátelům vstříc. Jeho „Velká armáda – Grande Armée“ zamířila do Německa, kde na konci října zvítězila u Ulmu nad Rakušany a poté přiměla k ústupu ruský sbor, jemuž velel generál Kutuzov. V polovině listopadu dospěli Francouzi po několika střetnutích se zbytky rakouské armády a Kutuzovovým sborem na Moravu.

19. listopadu vstoupil Napoleon do Brna. Protivník ustoupil k Olomouci, kam dorazily ruské posily pod velením generála Buxhöwdena. přijeli i ruský car Alexandr I. a rakouský císař František I. Poté, co se Rusové a Rakušané spojili, vydali se, přesvědčeni o své převaze, na pochod nazpět k Brnu. Jejich sebevědomí zvýšilo, že po šarvátce u Vyškova byli Francouzi nuceni se stáhnout.

Francouzský vojevůdce, jehož předností byla schopnost dokonale využít krajinných podmínek, ovšem vystihl příležitost utkat se s protivníkem v členitém terénu mezi Brnem a Slavkovem. Východně od Brna měl asi 56.000 mužů a na poslední chvíli povolal sbory maršálů Bernadotta od Jihlavy a Davouta od Vídně. Napoleon také usiloval vlákat Spojence do léčky. Předstíral, že jeho pravé (jižní) křídlo je slabé a zranitelné, a stáhl své síly ze strategického hřebene Prateckého návrší do údolí Zlatého potoka / Říčky. Vzdal se tím sice strategické výhody, získal však čas nutný pro příchod posil.

Spojenci skutečně postoupili vpřed, aby zaujali uprázdněné francouzské pozice. V neděli 1. prosince se utábořili v otevřeném terénu na návrší mezi Křenovicemi a Prací, aby si vytvořili vhodné nástupiště k útoku.

Večer téhož dne se nad krajinou mezi Brnem a Slavkovem vyjasnilo. Nižší polohy však během noci zahalila hustá přízemní mlha, která částečně skryla pozice asi 74.000 francouzských vojáků. Proti nim stálo téměř 90.000 Rusů a Rakušanů, jejichž panovníci očekávali rozhodující bitvu. Vítěznou bitvu.

Bitevní plány

Pozdě v noci se v Křenovicích konala poslední válečná porada Spojenců. Podle plánu rakouského generála Weyrothera mělo čelo armády sestoupit brzy ráno po západním svahu Prateckého návrší, napadnout Francouze, zatlačit je západně od Brna a odříznout jim ústupovou cestu na Vídeň. Na severním křídle hodlali Spojenci provést obchvat zprava, kterým měl být bitevní záměr dovršen.

Francouzi hodlali udeřit vší silou na Pratecké návrší ve chvíli, kdy budou Spojenci, jak Napoleon správně předpokládal, obcházet francouzské pravé křídlo a nastaví nepříteli svůj bok. Linii hlavního nepřátelského náporu mělo zprvu bránit proti obrovské přesile jen početně slabé uskupení. Aby nebyla fronta v těchto místech proražena, musely sem dorazit včas posily z III. sboru maršála Davouta spěchající na bojiště od Vídně.

 

 

Bitva

 

K prvním srážkám došlo na jižním úseku, u Telnice. Francouze odtud vyhnalo už před půlnocí rakouské jezdectvo rakouského předvoje. Později byli Rakušané odraženi, ale střelba z děl umístěných nad Újezdem a útok předních jednotek kolony ruského generála Dochturova nepřátelský odpor nad ránem zlomily.

V té době vyrazila vstříc nepříteli smíšená rusko-rakouská 5. jezdecká kolona polního podmaršála Liechtensteina. Na místo určení k Blažovicím však procházela přes vlastní pěchotu, křížila cestu také jednotkám na Starých vinohradech a způsobila tak značný zmatek.

Po sedmé hodině už bylo jádro spojenecké armády v pohybu směrem do údolí zahaleného v mlze. Šlo o tři kolony podřízené generálu Buxhöwdenovi: 1. Dochturovovu, 2. Langeronovu a 3. kolonu Przybyszewského. Langeron dorazil k Sokolnicím a ostřeloval je z děl, Przybyszewského kolona nakrátko dobyla sokolnickou bažantnici a zámek. Pokud by se zde Spojencům podařilo prolomit protivníkovu obranu, měl by jejich plán naději na úspěch. To se však nezdařilo…

Boje u Telnice vedly Napoleona k tomu, aby od Vídně přicházející sbor maršála Davouta přesměroval ke kritickým pozicím u Telnice a Sokolnic.

Mezitím se ze Starých vinohradů, kde byli také oba spojenečtí panovníci a vrchní velitel generál Kutuzov, vydala, po carově zákroku, na pochod k Praci rusko-rakouská 4. Miloradovičova a Kolowratova kolona, které se předtím při jejím postupu připletli do cesty Liechtensteinovi jezdci. V Praci se její předvoj střetl s francouzskou Saint-Hilairovou divizí, která se sem nepozorovaně přesunula kryta mlhou. Po vítězném střetu pokračovala část Francouzů k vrcholu Prateckého kopce. Tváří v tvář hrozbě nepřátelského průlomu se Spojenci rozdělili – ruská část zůstala před Prací, Rakušané se vydali bránit Pratecký kopec.

Spolu s Rakušany bojovali Rusové s Francouzi na Prateckém kopci o každý metr půdy, nakonec francouzskému protiútoku po asi dvouhodinovém boji podlehli a Francouzi klíčové postavení na vrcholu kopce opanovali.

U Prace mezitím čelily ruské jednotky Miloradovičovy kolony neúspěšně pěší divizi generála Vandamma. Po neúspěšném boji ustoupily ke Slavkovu a spolu s nimi i oba spojenečtí panovníci. Marný byl i další rakouský odpor na Starých vinohradech. Francouzi ovládli střední a severní úsek Prateckých výšin a rozdělili spojeneckou armádu na dvě izolované části.

Staré vinohrady se pak staly ještě jednou místem tvrdých střetů. Zamířila sem carská garda carova bratra knížete Konstantina a její prudký nápor obrátil na útěk část francouzských jednotek. V téže době sem však dorazil císař Napoleon a rovněž on vyslal do boje svou gardu. V neuspořádané jezdecké srážce v dějinách vojenství nakonec rozhodla taktická převaha méně početných Francouzů, kteří po boji definitivně ovládli střed spojeneckého postavení.

Když se po ránu rozehřměla bitva, Bagrationův spojenecký předvoj u císařské silnice na severním křídle zůstal zapomenut a vlivem vývoje v jižní a střední části bojiště se ocitl v izolaci. Aby naplnila plán obchvatu protivníkova severního křídla, postupovala Bagrationova pěchota podél silnice vstříc armádnímu sboru maršála Lannese. Když se mlha rozptýlila, objevilo se před postupujícími Rusy Francouzi opevněné návrší Santonu s třemi bateriemi děl, po obou stranách silnice pak byly rozvinuty Lannesovy dvě pěší divize. Dělostřelecká palba ze Santonu, odpor francouzských jednotek, skvělá spolupráce jezdectva maršála Murata s pěchotou – a naopak pozdní příchod Liechtensteinovy kavalerie, která měla za úkol podporovat Bagrationovu pěchotu – Rusům obchvat znemožnily. Zkušený Bagration byl nucen ustoupit. K úspěšnosti spořádaného ústupu přispěla v kritické chvíli pomoc rakouského dělostřelectva pod velením majora Frierenbergera.

Závěrečné dějství bitvy se odehrálo opět na jižním křídle. Saint-Hilairova a Vandammova pěší divize sestoupily z Prateckého návrší do týlu ruských oddílů v Sokolnicích a jen části ruských jednotek se podařilo vyváznout. Nezdarem skončil i pokus generála Przybyszewského uniknout severním směrem. Veškerá organizovaná obranná bojová činnost skončila poté, co se prolomil most na hrázi Žatčanského rybníka a ruští pěšáci prchali v dešti kulí francouzské dělostřelby přes rybníky pokryté ledem. Přes pozdější Napoleonovu propagandu zdůrazňující tisíce Rusů, kteří měli utonout v ledové vodě rybníků, však byly spojenecké ztráty při úprku přes rybníky mizivé.

 

 

Závěr bitvy

Bitva tří císařů skončila. Spojenecká armáda byla zcela rozbita a Napoleon sledoval její útěk z postavení, z něhož ráno vyrážela do boje. Dosáhl nejslavnějšího vítězství své kariéry. K  legendárnímu vítězství přispělo několik faktorů:

Plán Spojenců nepočítal s hybností francouzských jednotek v členitém terénu – v němž ostatně Napoleon přiměl protivníka k boji. Spojenci měli rovněž velmi nepřesné informace o protivníkově rozestavení, přecenili manévrovací schopnosti ruského vojska, bojová instrukce nebyla včas přeložena do ruštiny a u těch velitelů, kteří ji obdrželi, vyvolávala jen zmatek.

Významnou roli sehrálo, aspoň v prvních fázích bitvy, počasí, zejména mlha, která kryla pozice, do nichž se před bitvou přesunuly francouzské pluky.

Předpokladem francouzského úspěchu byly hlavně vynikající připravenost a bojové schopnosti Velké armády – proti sobě měla sice statečně bojující, ale až příliš často improvizující spojenecké armády. Z rozhodujících bojových operací pak dobytí strategického bodu Prateckého kopce a rozdělení spojenecké armády na dvě části, úporná obrana jižního křídla proti značné přesile protivníka, která zabránila plánovanému vpádu Spojenců do boku a týla francouzské armády, a konečné vítězství v dílčím střetu gard.

Po bitvě

Brzy ráno 3. prosince přijal Napoleon na staré Pozořické poště rakouského parlamentáře knížete Liechtensteina. Souhlasil, že se za podmínek, které jako vítěz bitvy nadiktoval, setká s císařem Františkem. Poté se přesunul do Slavkova, kde v tamním zámku mj. sepsal proklamaci k vojákům, která se stala legendou. 4. prosince se setkal s rakouským císařem u Spáleného mlýna nedaleko Násedlovic a předložil mu tvrdé podmínky pro budoucí mír. Na jejich základě bylo 6. prosince ve Slavkově podepsáno příměří a bezprostředně poté začalo v Brně jednání o míru. Pouze mezi Francouzi a Rakušany, Rusové bezprostředně po bitvě odtáhli. Poté, co v Brně vypukla epidemie tyfu, jednání se přesunulo do Prešpurku (Bratislavy). Tam také byla 26. prosince podepsána francouzsko-rakouská mírová smlouva. Tou pozbylo Rakousko území v Německu a Itálii i část vlastních území a zavázalo se uhradit reparace ve výši mnoha desítek milionů franků. Kdysi mocná habsburská Svatá říše římská přestala po porážce u Slavkova fakticky existovat a Francie stala pánem kontinentální Evropy.

Ruská vojska ustoupila přes Slovensko, resp. uherské roviny na Ukrajinu a do Ruska, do míst, odkud vyšla. Rakouská armáda demobilizovala. Francouzi setrvali na Moravě do poloviny ledna, poté se „Velká armáda“ stáhla k Rýnu.

 

Jaromír Hanák a kolektiv. Muzeum Brněnska